Ho perso il conto del tempo che siamo stati nascosti qui, tra gli scarti di fieno puzzolente e tanfo di umanità sporca e spaventata. E’ da poco passato Natale e l’abbiamo passato in questa stalla, insieme ai compaesani affamati, tremanti di freddo e paura. Quasi come Gesù Bambino, solo che almeno lui aveva un bue e un asinello che lo scaldavano con l’alito. Noi manco quelli. Gli asini se li sono portati via i militari, per trasportare il trasportabile, anche il corredo di mamma; i buoi … non ci vuole molto per capire che fine hanno fatto, già da tempo, anche i più tosti da masticare.
Al buio crepato dal fioco chiarore mattutino, accucciata alla mia schiena per scongiurare il gelo, mia sorella Teresina mormora «Checchina … sei sveglia?» Sussurra, come siamo ormai abituate a fare, per renderci il più trasparenti possibile, ragazze ombra che si fanno forza solo per proteggere una madre vedova e tre fratelli più piccoli, anche se non sono sicura di quale protezione potremmo mai offrire.
«Si, sono sveglia, ma taci o svegli tutti e incominciano con le lagne per la fame e chi li sente … ».
«Hai ragione, ma c’è qualcosa che non va … non riesco a capire … ».
«Teresì, c’è la guerra, cosa vuoi di più?»
«Ma no, ascolta bene … »
Tendo le orecchie. Nella penombra scorgo le sagome dei poveracci che hanno perso tutto in pochi mesi, traditi da re e ragion di stato. Sento solo il respiro angosciato di chi copre la testa con le braccia in un gesto istintivo, per allontanare quell’incubo che è la nostra quotidiana realtà: colpi di cannone che rimbombano, mitragliatrici che sferragliano, bombe che ululano, carri armati che fanno tremare la terra prima che li si vedano arrivare.
E ascoltando bene, mi rendo conto che la guerra tace. | Od té doby, co se schováváme tady v tom zatuchlém seně, obklopeni lidskou existencí čpějící špínou a děsem, jsem přestala vnímat čas. Nedávno byly Vánoce. Strávili jsme je spolu s hladovými, chladem a strachem se třesoucími krajany tady v chlévě. Skoro jako Ježíšek. Až na to, že on měl alespoň vola a oslíka, kteří na něj dýchali, aby mu bylo teplo. My nemáme ani ty. Osly si odvedli vojáci, aby mohli odvézt vše, co jen bylo možné. I maminčinu výbavu. A kde je konec volům i s tím nejtužším masem, není těžké si domyslet. Do tmy se vkrádá svítání. Moje sestra Terezka se choulí k mým zádům a ohřívá se tak v mrazivé zimě. Mumlá: „Františko, spíš?“ Jsme zvyklé šeptat, abychom na sebe nepoutaly pozornost. Jsme tu pro ostatní, chceme jen chránit naši ovdovělou matku a tři mladší bratry, i když nedokážu říct, jakou ochranu bychom vlastně mohly poskytnout. „Ne, nespím, ale ticho, ať všechny nevzbudíš. Začali by fňukat, že mají hlad, a kdo to má poslouchat ...“ „Já vím, ale mám pocit, že se něco děje … něco mi tu nesedí …“ „Terezko, je válka, co ti na to mám říct?“ „O to nejde, poslouchej …“ Nastražím uši. V pološeru se mi před očima rýsují postavy ubožáků, kteří zrazeni králem a jeho nohsledy přišli během pár měsíců o všechno. Slyším jen těžce dýchat ty, jimž instinkt velí krýt si hlavu rukama, aby oddálili hrůzu naší každodenní reality: burácení děl, řev kulometů, kvílení bomb, třesoucí se země, která je předzvěstí blížících se tanků. A když se pořádně zaposlouchám, uvědomím si, že válka utichla.
|